Jak jsem navštívila Manhatton Toastmasters v New Yorku

Jak jsem navštívila Manhatton Toastmasters v New Yorku

„Where are you from?“ „Czech republic.“ „That´s aaawesome!“

Tak asi takhle začínal každý můj průměrný rozhovor s kdekým na mé nedávno absolvované dovolené v USA. Nejinak tomu bylo i v amerických Toastmasterech.

Kromě prozkoumání krás amerického východu jsem si dala za cíl navštívit někde po cestě i Toastmasters a nasát atmosféru v zemi, kde to v roce 1924 všechno začalo. Filtrem mých časových možností prošly Toastmasters na Manhattonu na 36. ulici a jak jsem se předem informovala, tento klub patří v New Yourku i na Manhattou mezi špičku. Takže jsem si vybrala dobře. A o své dojmy bych se s Vámi nyní ráda podělila, ať víte, co je v klubech za oceánem jiné a co naopak úplně stejné.

Přivítala mě velmi sympatická prezidentka Michelle a dalších 15 stálých členů. Hostů tam bylo dalších 12 (!). Každý host dostal na začátku od moderátorky příležitost, aby se představil neboli Chléb a sůl v americké praxi. Pak byla na programu aktivita zvaná Mix and Mingle. Každý se měl jít seznámit s někým, koho ještě neznal, a říct mu, co se mu líbí na podzimu.

Řečníci se na pódiu vystřídali tři – zrovna všichni měli icebreaker, ale zdáli se mi zdáli tak o pět projektů napřed, jak byli dobří. Následovaly improvizace, kterých se zúčastnili naprosto všichni mimo řečníků a hodnotitelů. Bylo jich dohromady snad 20. Témata byla více než klasická – největší problém světa, nejhezčí narozeniny, jak zlepšit životní prostředí, vysněné místo na bydlení, nejlepší dovolená nebo co se ti zdá být nemožné. Poslední téma zbylo na mě. Publikum bylo zlaté – když jsem po delší pauze řekla „Everything´s possible“ začali se všichni smát, jak kdybych řekla nějaký fakt dobrý fór. Improvizátoři na rozdíl od nás nemají 30 vteřin na rozmyšlenou a témata se jim sdělují až na pódiu. Posuďte sami, co je lepší. A nějaká dobrovolnost účasti v improvizaci, když jsi host, tam nepřichází v úvahu.

Úlohou hlavního hodnotitele hned po improvizacích je moderovat blok hodnotitelů. Sám ale poté nehodnotí, jak jsme zvyklí. Moderátor, gramatik, ani časoměřič tedy nedostanou svůj feedback. Kvíz samozřejmě na Mahattonu neznají. Pak nastal čas pro lavici soudců – gramatika, ah-countera a časoměřiče, kteří svou roli zároveň představili i na začátku setkání, aby každý věděl, na co si dát pozor. A pak všichni hosté povinně a bez odmlouvání museli povstat, pěkně jako ve škole, a říct, jak se jim setkání líbilo. Měla jsem v plánu říct, že děkuji Americe za to, že tam vznikli Toastmasters a dále něco o atmosféře a tak. Když jsem ale řekla první větu „I would like to thank America“, začali všichni tleskat a ozývalo se hlasité „You are wecome“ ze všech stran. Vážně si někdy říkám, jestli to Amíci s tím svým vlastenectvím někdy nepřehánějí. Nedalo mi to a musela jsem je trochu uzemnit s tím, že bych chtěla poděkat jen a pouze za založení Toastmasters. A pak už mě asi nikdo neposlouchal, jak jsem je naštvala. A do hospody chodí Manhattoňáci úplně stejně jako my.

Takže abychom to shrnuli – pár věcí je jiných. Lepších? Nemyslím si. Možná snad představování rolí gramatika a časoměřiče na začátku setkání by Amplionu neuškodilo. Byla jsem ale úplně nadšená z toho, jak je atmosféra Toastmasters prostoupená každým klubem, napříč celým světem. I za oceánem jsem cítila tu skvělou pozitivní a nabitou atmosféru, jakou jsem cítila poprvé tady v Amplionu. Tu atmosféru anonymních alkoholiků, kdy se každému odvážnému zatleská. A to na Manhattonu se ještě po každém projevu k potlesku všichni postaví a když se něco někomu obzvlášť povede, tak se navíc luská. Všichni vstupem do místnosti nasadí hřejivý úsměv, jsou milí, nápomocní, velkorysí. A upřímně? V Americe je toto docela normální, ale Češi jsou dost často na první pohled bručouni, takže jsem ráda, že tu máme náš Amplion, kde se všechno mění. Zkrátka a dobře, můj hlavní poznatek z celé návštěvy byl – náš Amplion se blíží slávě klubu Manhatton Toastmasters.